Isis Dreamy Lady Teschiro - "Sisi"

Sisinka žije s naši kamarádkou Petrou Kastlovou v Rudné u Prahy, kde ji navštěvujeme. Rozhodli jsme se zůstat spolumajitelé této malé slečny a starat se částečně o její výstavní kariéru, když to Petře pracovní nasazení neumožňuje a také bychom rádi v budoucnu odchovali jeden vrh na ch. stanici Teschiro, které zajistí pokračování linie Lilu a Sisi tak, jak bychom si ho představovali my. Toto povídání vzniklo v době, kdy u nás Sisi strávila cca jeden a půl měsíce. Měli jsme tedy větší šanci udělat si obrázek o jejich zvycích, povaze a nátuře.

Sisi, Sísa, Sisifus, když zlobí, a nebo přezdívka, která je vystihuje nejlépe: Kontakt. Miluje kontaktní ležení a lidské mazlení, společnost. Zvláště v posteli a v noci. Těžko říci, do jaké míry se jedná o naučený jev a nebo čistě její zálibu. S paničkou v Praze takto spí každý den - tedy noc co noc.

Po trochu delším pobytu u nás musím kostatovat, že se jedná o holčičku velmi vymazlenou a velmi sebevědomou, někdy až ztřeštěnou. Velmi vymazlená se manifestuje v denních rituálech, které jsme měli nařízeno dodržovat; například po probuzení člověka se MUSÍ Sisinka nejdřív pomazlit a podrbat na bříšku. Až poté může člověk vstát z postele.
Sebevědomí nás vždy a znovu překvapí na všech výstavách. Tohle malé šídlo nenechává nikoho na pochybách, kdo je tady hvězda. S pohybem a grácií ji vlastní se prezentuje v kruhu. Jen jednou tento glanc chyběl, a to na výstavě ve Francii v Montluconu. Sisi, zrovna v období hárání, nejevila sebemenší snahu bodovat o titul CACIB. Jen se hnala za fenečkou před námi, aby si ověřila, že je to fenka a ne pes.
A ztřeštěnost představím na procházkách. Naše psí holčičky (mám na mysli Elišku a Lilu) mají po dvou atacích celkem oprávněně strach z ostatních psů - hlavně velkých a proto pouští preventivně hrůzu na kolemjdoucí velké psy. Sisi vnímá celou problematiku trochu jinak: "Psů se nebojím, ale ráda svým pištivý hláskem podpořím své dvě kolegyně." Protože když jde sama s člověkem, každého psa nadšeně uvítá a hraje si s ním. Ve smečce ne. A narozdíl od našich zvířátek, tahle dáma nemá moc velkou důvěru k lidem. Takže spíše štěká na kolemjdoucí. Z toho jasně plyne, že u nás se vyštěkala dost a dost. Ne, tak to není, postupně jsme ji vysvětlili, že hlasové projevy takového ražení netrpíme. Jediné, na co reagovala vždy a nelíbili se jí, jsou sportovci chodci s hůlkami na nordic walking. Nicméně i toto jsme postupně vychytali. Stačí si ji k sobě přivolat a nechat člověka přejít kolem nás.

Za co ji ale musím trochu pokárat je její orientační smysl. Lépe řečeno, její procházky bez nás v lese. Nejprve si to namířila do lesa, kde potkala "ochránce lesa" - myslivce. Takže jsme dostali vynadáno, že honí zvěř, která je "unavená" po zimě, která tady vůbec nebyla (ta zima). No fajn. On si myslel něco o ignorantských cizincích a já zase něco o zvláštních švýcarech.
Další trik, který předvedla bylo ztrácení se. Když se vydá Lilu na průzkum okolí, mohu se spolehnout na její orientační smysl, protože se vrátí a najde mne. Sísa ne. Potom co jsme ji jednoho krásného dne, kdy jsem si zapomněla telefon doma na stole, hledala 3 hodiny a nenašla, střídaly se ve mě pocity od přetržení psa na dva toye a nebo zahrnutí láskou, že se konečně vrátila. Nevrátila se. Nakonec jsme informovali kantonální policii a kantonálního veterináře, o ztraceném pudlovi. Do půl hodiny následoval telefonát, že je v záchranném centru.
Ztrácení jsme sice nezvládli úplně odbourat, ale zvládli jsme ho trochu usměrnit a potlačit do snesitelné míry.

Protože druhá panička, Petra, se výcviku jako takovému věnuje spíše okrajově (ještě méně než moje maličkost), dala jsem si za úkol rozšířit obzory i v tomto bodě. A docela nám to spolu šlo. Naučila se velmi rychle assesoir (tedy "sednout", v praxi "así") náš povel pro sedni. Stejně bravurně zvládla i povel lehni, popros, zůstaň a ke mně. Povel dej pac jsme zvádli tak napůl, stejně jako k noze. Podporovali jsme také její čichové schopnosti naši oblíbenou hrou Hledej (dobroty poschovávané po místnosti a pes je musí sám najít bez pomoci člověka). Je zajímavé, že ačkoli sama a ráda nosí hračky, na povel aport nám hračku nikdy nepřinesla. ;-)

Co můžu po naší zhruba měsíční zkušenosti se Sísou napsat s jistotou - je to vskutku osobnost, se kterou se příjemně žije a o něco méně příjemně spí. Stala se naše zlatíčko a další vykutálenou aprikotkou ve smečce. :-D