Nelakujte mě, už takhle je mi zima!
Původně jsem měl za to, že "to do tý polský Poznaně přeci nemůže bejt tak děsně daleko". Až po cestě tam a zpátky,
která mi dala dostatek zážitků na to, abych uvažoval o jiném nadpisu, přesvědčila, že to tak daleko je a že vlastně můžu být
rád, že to není ještě dál. Ono to Polsko asi vážně nebude takový drobek, jak se jednomu může zdát nad mapou a cestovním plánem
beroucí v úvahu rychlostní silnice...
Asi jsme měli jet rovně...
Původně ujištěn, že Poláci mají cestu na výstavy většinou dobře značenou, jsem značně zneklidněl, když ne a ne najít nějakou ceduli, plakát či jakékoli jiné směr ukazující značení. Snad jsme jeli ze špatného směru, snad směrovky vytlačily plakáty volebních kandidátů "Jedině Jacek ten a ten", či někoho, jehož jméno ani neumím vyslovit, či se snad ztratily ve výkopech částečně rozryté Poznaně, ale v každém případě se cesta neoběšla bez spirály postupně se přibližující k výstavišti. Ještě, že místní slečny vědí, jak vysvětlit a srozumitelně popsat cestu...Je mi tu docela zima...
Vlastně asi můj první dojem, co jsem vystrčil prvně nos na půdu Poznaňkého výstaviště. Zbývá najít někoho, u koho by byl k mání katalog, a také, jak se ukázalo, kdo má drobné nazpátek (kde jsou ty doby, kdy 5 zlotých byla směšná částka, že). Moje prvotní nadšení z vytopené centrální haly zchladila (doslova) teplota v hale cílové, to jest u pudlů, kterou nevydýchali ani zdepřítomní tvorové dvou i čtyřnozí. Ale aspoň byla dost velká, takže se jeden nemusel nijak mačkat.Ale už dost omáčky okolo, abych se dostal k tomu, o čem vlastně chci psát.
Nelakujte mě!
Přiznávám narovinu, že nevím, jak je to v Polsku se zákazem lakování. V každém případě mě kdosi stačil, ani jsem se nerozkoukal, hezky pokropit lakem. Vůbec z celé výstavy bych soudil, že o nějakém zákazu nikde nebyla ani zmínka a jestli byla, nikdo ji nečetl.
Jsa již delší dobu poučen, že ne každý sprej je lak na psy, předesílám tuto svoji vědomost předem. Vím, že existuje spousta
vyživovačů, narovnávačů, výstavních rozčesávačů a podobně. Ale také laky, jejichž působení lze poměrně snadno identifikovat,
zvláště, jsou-li aplikovány v míře hojné. Musím přiznat, že já vám vlastně ani nevím, co tím vším lakování a tužením psí srsti
do někdy až absurdních stavů někteří vystavovatelé sledují. Většina laické veřejnosti, tedy nechovatelé a běžní majitelé pejsků,
na nalakovaných psech nespatřují nic hezkého, ba naopak. Zdá se jim to divné, nepřirozené, hrozně strojené. To prosím vycházím
z vlastního empirického výzkumu, zahrnujícího lid se vzděláním základním po docenty a profesory, tedy myslím, že vzorek dostatečně
reprezentativní. Navíc si říkám, že rozhodčí, který je co k čemu, musí přeci poznat, jestli je srst kvalitní a v pořádku, lak nelak.
Budu-li dál nahlížet očima veřejnýma, pak je celkem k smíchu snaha některých upravovatelů psí srsti o narovnání
(či spíše natužení) i těch nejposlednějších milimetrů psího kožichu, vytvářejících tak jakousi průsvitnou aureolu kolem dotyčného
psíka. A abych dotáhl myšlenku do konce, měli by si odpovědní lidé také uvědomit, že pak těžko vyvrátíte divákům tvrzení, že pudl
je jen o srsti a postoji. Zvlášť, pokud je za vítěze prohlášen pes takový, kterému se při každém kroku srst klepe jako sulc.
Sedě na židličce v kruhu číslo 50, tedy u odrostlejších střeďáků (mezitřída a výše), jsem mezi cvakáním zuby a cvakáním spouště
foťáku dospěl k jednomu poznatku. Pročpak se světové výstavy, tedy podniku veskrze prestižního, neúčastní také čeští chovatelé psů,
jejichž úžasnými výsledky se téměř pravidelně snaží ohromovat všechny v našem srdci Evropy? Kdepak jsou všichni ti šampioni,
násobní držitelé CACIBů, BOBů a podobných ocenění? A pročpak sakryš ti čeští psi vypadají nějak jinak než ti ostatní? Teď není řeč
jen o střeďácích, ale při listování v katalogu jsem měl místy dojem, že tu vystavuje více Italů než Čechů. Dobře, to trochu
přeháním, ale stejně. Jak to, že spousta českých mnohovšehomožnéhonásobnýchvítězů na světové výstavě ani neobjevila? Může
za to fakt, že se třeba datum někomu nehodilo do kalendáře, nebo je to něčím jiným? Možná je to tím, že dotyční vědí, že na světovou
prostě nemají, ale na domácím písečku to uhrají. A možná se pletu. Ale je to námět k zamyšlení, ne?
Ať to řežu, jak to řezu, furt je to krátký
Ve skutečnosti oblíbená hláška mého bývalého spolužáka (budoucí strojař, mimochodem:)), která se na první pohled může zdát trochu od tématu. Ne tak docela, ikdyž možná Ať koukám, jak koukám, nic necítím by bylo lepší. Narážím na posuzování rozhodčího v již zmíněném kruhu číslo 50 (myslím, že pan Anatoli Zhuk), jehož posuzování mi přišlo poněkud zvláštní. Nekamenujte mě, vím že jsem spíš čumil, než alespoň rádoby odborník, ale posuzovat psy tak, že si všechny na začátku popořadě zlehka prohmátnu, kouknu na zuby a hotovo, mi přišlo trochu zvláštní. A pak jen "od oka" nadiktovat posudek. Nechci panu rozhočímu nějak křivdit, možná má opravdu tak dobrou paměť, jak to vypadalo, ale já bych si takhle z hlavy z třeba deseti psů jen tak pohledem šampiona vybrat nelajsnul. Možná u jiného plemene, ale u takových chlupáčů jako jsou pudlové? Aniž bych hodlal nějak kritizovat jeho počínání, hodlám jen konstatovat, že tento rozhodčí na psy sahal snad nejméně ze všech, co jsem kdy viděl.Kdyby nepršelo, tak byste viděli
Rozhodně jsem neviděl všechno. Zcela určitě jsem neviděl všechny. Naprosto jistě nejsem odborník. A téměř stoprocentně jsem přesvědčen, že odborníkům a lidem fundovaným, jakož i nadšencům je třeba zprostředkovat pohled z jiného úhlu. Čímž končím tento článek o světové výstavě v polské Poznani, který bych nejraděj napsal mnohem delší, ale to už by snad vůbec nikdo nečetl. Ale pokračování lze napsat vždycky, ne? A ještě na závěr poznatek, že dojet se dá i s napůl vylomeným stěračem, akorát musíte styl jízdy přizpůsobit počasí a uklidňovat se myšlenkovým vzkazem k ostatním řidičům, pro něž je vaše pomalá jizda nepochopitelná, že kdyby nepršelo, tak byste viděli - a já koneckonců taky...15.11.2006