Legg Perthesovo onemocnění
A o co vlastně jde?
Nemoc se objevuje mezi 5. až 8. měsícem života pejska. Některé zdroje uvádějí časový interval 3 - 13 měsíců.
Základním rozpoznávacím znamením nemoci je snížená pohyblivost pánevní končetiny a její značná bolestivost.
Není plně jasné, proč onemocnění postihuje výhradně kyčelní kloub. Objevuje se nejčastěji jako postižení jedné kyčle,
vzácněji se můžeme setkat s postižením obou zadních končetin.
V případě podezření se doporučuje navštívit veterináře, který zhotoví rentgenové snímky. U raného nálezu lze snímky
vyhodnotit jako normální a bez onemocnění. Nicméně protože má nemoc pomalý průběh, rentgenové snímky po 3
až 4 týdnech již začnou vykazovat změny oproti předchozímu snímku a tudíž vykazovat známky rozvíjejícího se onemocnění.
Prakticky jde o to, že zřejmě v důsledku počínající nebo zvyšující se aktivity pohlavních hormonů dojde ke zmáčknutí cév a
tím k přerušení dodávky krve do oblasti kyčelního kloubu (tato teorie není prokázána, ale předpokládá se).
Protože kost trpí nedostatkem výživy z krevního zásobení, postupně odumírá.
Samozřejmě, je možný také velmi mírný průběh této nemoci, kdy postižený jedinec téměř nevykazuje žádné změny v pohybu
a není zde ani typická bolestivost v oblasti kyčelního kloubu. Nicméně rentgen zaměřený na postižené partie dokáže objevit i tento lehký případ.
Co se s tím dá dělat?
V případě mírného průběhu je možné léčit pouze klidem. Nicméně, různé materiály se k této problematice vyjadřují odlišně. Některé připouští pouze klidový stav, jiné říkají, že tato léčba není úspěšná.
Klasické "těžké" případy se léčí operativně. Postižená část - krček a hlava stehenní kosti se odříznou. Protože kost je dále klasicky namáhána, vytvoří se takzvaný pakloub a nedojde k přestavbě regenerované tkáně v pravou mineralizovanou kost (důvod, proč se dává zlomená kost normálně do sádry, aby zmineralizovala = srostla a nevytvořil se právě ten pakloub). Může se stát, že po operaci zůstane noha kratší než druhá, zdravá, ale není tomu tak vždy. Mimo pakloub se také odstraněná část vyplní vazivovou hmotou a je přibližně stejně dlouhá. Je to odvislé od regenerační schopnosti daného jedince, množství odstraněné tkáně, zatěžování končetiny, rehabilitace…
Co je to ten pakloub? Protože tělo není schopno plně nahradit chybějící kloub, vytvoří si patvar - od toho tedy název pakloub, který kloub trochu imituje a vrací tím noze alespoň částečně zpět její hybnost. Pes tedy může nohu dál používat. Odvisle od adekvátní rehabilitace se po operaci pejsek pohybuje jako zdravý anebo dojde k trochu abnormálnímu způsobu chůze. Na rehabilitaci záleží, kdy pejsek znovu začne nohu normálně používat.
Je nemoc dědičná?
Zde mají vědci jasno. Ano, nemoc je dědičná. Nicméně, jakým způsobem, není bohužel plně prokázáno. Vědci se shodují, že nemoc může
být také vyvolána traumatem, ale jedná se o velmi ojedinělé případy. Většina jich je skutečně geneticky podmíněná.
Bylo již provedeno mnoho pokusů - odcituji zde jeden:
"Ve snaze dokázat mód dědičnosti se provedl výzkum na chovatelském páru jorkširských teriérů. Dva postižení jedinci byli spářeni a všech pět narozených štěňat bylo pravidelně rentgenováno každý měsíc, aby se zjistily příznaky LPD. Při prohlídce v 7mi měsících se objevili změny u třech štěňat a v důsledku toho byly později nemohoucími. Dvě zbývající štěňata neměla žádné rentgenově patrné změny v průběhu 9ti měsíců až do 16ti měsíců, kdy byly umístěny do jejich domovů. Studie indikuje, že LPD je buď polygeneticky podmíněná (na nemoci se podílí více než 1 gen) v případě některých plemen a nebo není kompletně vyjádřena. To znamená, že zvíře může mít postižené geny, ale samo o sobě nevykazuje známky onemocnění. Bez ohledu na přesný mód dědičnosti, statistická analýza této a jiných studií odhaluje, že LPD má vysoký stupeň dědičnosti."
Zdroje se shodují, že je zde důležitá prevence. Postižení jedinci by se neměli nadále účastnit chovu ani výstav. V případě výskytu nemocného jedince se doporučuje provést rentgenové vyšetření všech sourozenců, aby se vyloučilo, že některý z nich nenese lehkou formu tohoto onemocnění, která, jak bylo zmíněno výše, se nemusí na pohybu psa či bolestivosti nijak projevit.
Týká se toto onemocnění pudlů?
Bohužel ano, týká se i pudlů. Jaký je celkový rozsah v populaci či kolik nemocných pudlů se vyskytuje, to zřejmě nikdo nedokáže říci. Pro monitoring nemocných jedinců by se výborně hodily databáze jedinců. Tou je například finský KoiraNet a nebo americká databáze OFA. Je smutné, že tyto informace nejsou nikde seriózně monitorovány, a tak nikdo nedokáže přesně říci, u jakých spojení se nemoc může vyskytnout a kde se naopak vyskytnout nemůže.
Krok správným směrem (alespoň já osobně to tak hodnotím) provedl Finský pudl klub, kde můžete nalézt jedince, u kterých se LPD již objevila.
Odkaz je zde:
http://www.villakoirakerho.com/terveys/legsairaat.htm
Bohužel, z nějakého důvodu není stránka přeložená do angličtiny. Nicméně, jména jedinců z Finska, u kterých se onemocnění objevilo, jsou alespoň někde.
To bohužel většina evropských zemí říci nemůže. Snad to donutí alespoň někoho se nad databází psů, rodokmenů, potomků a onemocnění seriózně zamyslet.
Myslím, že všichni skuteční chovatelé usilují o zdravá štěňátka bez zdravotních problémů i ve vyšším věku pejska. Jak si ale můžeme být jisti, když nemůžeme při plánování potenciálních rodičů využít všechny informace, protože je nikdo nemonitoruje?
Co k tomu napsat závěrem?
Je škoda, že člověk nemůže pracovat se všemi informacemi, protože nejsou k dispozici. I když se již dlouhou dobu mluví o databázích jedinců, zemí, které k nim přistoupily a zavedly je, je velmi malý počet.
Myslím, že by se tato nemoc neměla brát na lehkou váhu a chovatel by s ní měl při plánování rodičovských spojení počítat. Nicméně, i když jsou přístupná některá jména postižených pejsků, přiznejme si, že jich pravděpodobně bude mnohokrát více, ať už vlivem záměrného zamlčení tak i nevědomky u jedinců s lehkým postižením, kteří nejeví klinické potíže, jen se o to doposud nikdo nezajímal.
Na místě je každopádně zralá úvaha a ne hysterie. V ideálním případě by se z chovu měli vyloučit nejen postižení jedinci, ale také jejich sourozenci a jejich rodiče. V ideálním případě, kdy by nemoc nebyla příliš rozšířená a po světě běhalo dostatek pudlů, aby tento krok neovlivnil genofond plemene. Bohužel, situace má daleko do ideální.
Protože se v minulosti nemoc nijak nehlídala, může se stát, že nemocí postižený jedinec byl otcem/matkou několika vrhů štěňat. Ovšem ráda bych uvedla, že to nutně nemusí znamenat, že všechna jeho štěňata jsou nemocná. Jak bylo uvedeno v příkladu výše zmíněném, nemoc je dědičná, ale zatím se nepodařilo zjistit, jakým módem. V současnosti není možné vyloučení zdravých potomků, kteří se narodili po jednom či obou postižených rodičích. V citovaném příkladu se z 5ti štěňátek narodila 3 s postižením a u 2 štěňátek se postižení nevyskytlo. Ano, opatrnost je na místě, ale není to tak, že všechna štěňátka jsou nemocná a tak se musí vyloučit z chovu. Měly by se sledovat jejich následné generace, zda se u některých potomků vyskytne onemocnění či ne.
Úplně stejně by se mělo postupovat, když se u jednoho ze sourozenců ve vrhu vyskytne LPD. Je na místě opatrnost a seriózní chovatel se jistě rád zachová dle doporučeného postupu - nechá všechna štěňátka jednou či vícekrát zrentgenovat, aby si byl jistý, že žádný ze sourozenců není postižen. Ať již typickým průběhem anebo tím lehkým. Taková štěňátka se totiž mohou vyskytnout všem chovatelům, kteří mají nedopatřením nějakého postiženého jedince někde daleko či blízko v rodokmenu. Už jsem to jednou psala a pro jistotu to napíšu znovu - není známo, jak přesně se nemoc geneticky dědí.
Na místě tedy není hysterie, ale úvaha. Malé usnadnění ale přeci jen nakonec existuje. V případě, že oba rodiče mají vyšetřené kyčle na dysplazii kyčelních kloubů (DKK), proběhl u nich rentgen kyčlí. Veterinář zhotovující rentgenové snímky či veterinář, který je vyhodnocuje (nutně to nemusí být tatáž osoba), by si jistě všiml degenerativních změn provázející toto onemocnění. Proto se dá říci, že těžké i lehké případy onemocnění takto můžeme eliminovat. O důvod více pro majitele chovných jedinců, aby si nechali u svých psů vyšetřit DKK. Pro ně je to výhoda do dalšího chovu, mají jistotu, že je vše v pořádku (jak z hlediska DKK, tak z hlediska LPD).
Nicméně ani tímto krokem nelze eliminovat potenciální přenašeče jednoho či více defektních genů (pokud je nemoc polygenně dědičná, nejde o jeden gen, ale o působení několika genů najednou spolu s působením faktorů okolního prostředí). Zde pomůže jen perfektní znalost předků v rodokmenu budoucího otce i matky štěňátek.
PS. Tím, že naše pudlice jsou vyšetřeny na DKK, můžeme s klidným svědomím napsat, že jsou prosté tohoto onemocnění. Vyplatí se dělat i něco navíc, než jen minimum stanovené chovatelskými kluby…
Zdroje:
- http://www.leggperthes.com/
- http://www.standardpoodlesusa.com/Legg-Calve-Perthes.html
- http://www.veterina-kucera.cz/zobrazit/sluzby?id=3
- Konzultace článku s Romanou Kastlovou, studentkou veterinární a farmaceutické univerzity v Brně
- Konzultace článku s MVDr. Janem Bickem, www.veterina-pisek.cz