Wrightův koeficient příbuzenské plemenitby vyjadřuje míru ztráty genetické variability daného jedince. Vyjádřuje míru
dědičných znaků, kdy stejná vloha přešla na potomka od otce i matky.
Fx = Σ [0,5n+m+1(1+Fa)]
je zmiňovaný Wrightův vzorec, kde
Fx je Wrightův koeficient n je číslo generace společného předka na straně otce (otec a matka jsou nultou generací) m je číslo generace společného předka na straně matky (otec a matka jsou nultou generací) Fa je koeficient Fx u předka, který je sám zatížen příbuzenskou plemenitbou
Wrightův koeficient se vyjadřuje v procentech. Čím vyšší procento, tím vyšší je ztráta genetické informace a tím více
společných znaků se projeví na potomcích. Ideální výsledek je tedy 0%, v praxi by pak
neměl přesáhnout 1% na generaci. Vzhledem k omezeným možnostem výběru a vzájemné příbuznosti možných rodičů
však není v některých případech možné tohoto čísla dosáhnout - v každém případě by se však měla hodnota Wrightova koeficientu k tomuto
číslu co nejvíce blížit.
Příbuzenská plemenitba snižuje genetickou variabilitu
a tím i zdravý vývoj jedince - a v celku i celého plemene. V takovém případě se více projevují a upevňují genetické znaky. Nejen ty
žádoucí, ale i choroby a vadné vlohy, které nejsou při nepříbuzenské plemenitbě pozorovatelné.
Mezi následky příbuzenské plemenitby můžeme zařadit problémy psychické i fyzické:
nedostatečná životaschopnost potomků
nedostatky v imunitním systému (tělo si např. není schopné po očkování vytvořit protilátky)
problémy s reprodukcí
konstituční problémy - slabá kostra, celková stavba, nervová labilita, snížená inteligence, špatná cvičitelnot apod.
V případě příbuzenské plemenitby se také zvyšuje riziko, že se sejdou dvě defektní recesivní alely genetické choroby, která
se pak projeví i v dosti silné míře.
Následky způsobené sníženou variabilitou genetického materiálu se mohou projevit až po nějaké době, někdy i až v dalších
generacích. Při pokračování v takovéto plemenitbě postupně zcela zmizí některé geny. Takoví jedinci pak výrazně ztrácí
jakoukoli přizpůsobivost stejně jako se u nich s velkou pravděpodobností budou projevovat genetické poruchy. I když jsou
nemocní jedinci vyřazováni z chovu, ostatní chovní dál nesou degenerovaný materiál. Příbuzenská plemenitba s jakkoli
přísnou selekcí vede pouze k ochuzování genetického materiálu a není možné dosáhnout potlačení nežádoucích znaků a zvýraznění
žádoucích v důsledku přirozené zbytkové selekce.
Krytí s geneticky nezatíženým jedincem může pouze snížit zatížení potomků, ale nestačí k celkovému ozdravění.
Jediným vhodným přístupem je tak z hlediska etiky i genetiky pouze plemenitba nepříbuzenská.